Ve středu nás možná poněkud překvapivě na cyklistické dovolené čeká pěší výlet. Přejíždíme do města Łeba, které lze považovat za vstup do Słowińskiego Parku Narodowego. Parkujeme v osadě Rąbka na břehu jezera Łebsko, kupujeme vstupenky a následně už vyrážíme po zelené značce (vede souběžně s červenou). I zde se objevuje námi tolik neoblíbený vláček vozící líné turisty, nicméně tady se alespoň jedná o vozidlo na elektrický pohon; navíc turistická značka vede lesem vedle cesty, tudíž se s přítomností zmíněného dopravního prostředku jakž takž smiřujeme (alespoň jsme v lese sami). Prvním zajímavým místem je někdejší zařízení na odpalování raket. Nacházíme zde malé museum, několik raket či jejich maket, další předměty související s II. světovou válkou, spoustu informací nebo pozůstatky radarů. Nesmí chybět ani stánky s občerstvením a se suvenýry. Nás by více lákala zdejší rozhledna, která je ovšem v natolik havarijním stavu, že vstup na ni už není umožněn. Pokračujeme k hlavnímu cíli naší dnešní procházky. Tím jsou písečné duny (též označované jako pohyblivé duny) s názvem Wydma Łącka. Když se dostatečně vynadíváme, odbočujeme na mořské pobřeží. Po pláži se pomalou chůzí dostáváme zpět k Łebě. Chvíli odpočíváme a koupeme se, načež kolem ruin kostela sv. Mikuláše směřujeme do lanového parku. Po otestování svých schopnosti se odměňujeme pozdním obědem v blízké restauraci Villa Sobolski. Následují poslední dva kilometry, během nichž stojí ještě za zmínku malý lesní hřbitov nebo kaplička sv. Barbory.

 V neděli už vyjíždíme na první výlet. Začínáme přímo z ubytování a Puck opouštíme po cyklotrase EV10. První zastávku představuje osada lovců tuleňů v Rzucewu (museum, kaple, hrnčířská pec, vyhlídková plošina), o pár set metrů dál se potom nachází zámek. Za obcí Osłonino odbočujeme k netradiční rozhledně. Pokračujeme po červené a modré turistické značce kolem velkého lomu, načež střídavě neznačenou cestou a po obou uvedených značkách míříme do okrajových částí Redy. V jedné z nich (Ciechocino) doplňujeme energii v cukrárně a poté se napojujeme na trasu Reda–Wejherowo MTB climb. Jak už vyplývá z názvu, jedná se o terénní úsek vhodný spíše pro horská kola, což nás ovšem nemůže nijak rozhodit; navíc ji záhy vyměníme za stezku s označením WTC. Po té se dostáváme do Mechowa, v němž nás zaujme nejen neobvyklý kostel sv. Jakuba a Mikuláše, ale také malá jeskyně (Groty Mechowskie). Přes Darzlubie a Połczyno se vracíme do Pucku, na jehož okraji si dopřáváme pozdní oběd.

 Na další letošní cyklistickou dovolenou směřujeme k našim severním sousedům, tedy do Polska. Naším cílem je historická oblast Kašubsko na pobřeží Baltského moře. Jak už to tak u těchto někdejších území bývá, v různých zdrojích naleznete různě zakreslené hranice, nicméně se jedná přibližně o pobřeží od nejsevernějšího bodu Polska k městu Gdynia a navazující oblast směrem do vnitrozemí. Dodnes se na některých místech objevují dvojjazyčné nápisy (kašubština, polština). K ubytování si vybíráme městečko Puck nedaleko známého trojměstí Gdynia, Sopot, Gdańsk. Po sobotním příjezdu si pochopitelně nemůžeme nechat ujít krátkou procházku centrem města (Stary Rynek, kostel sv. Petra a Pavla, přístav). Zjišťujeme tak, kde jsou obchody, pekárny či restaurace, přičemž v jedné z restaurací na náměstí nakonec večeříme. 

 Při návratu z našeho pobytu v Českém ráji se zastavujeme v Pardubicích. Nejdříve absolvujeme prohlídku zámku, kdy postupně procházíme Velký gotický sál, Pernštejnský salon, Vojtěchův sál, Mázhaus, Vilémův byt, zbrojnici i vyhlídkovou věž. Poté se přemisťujeme na Pernštýnské náměstí, kde v jedné ze zdejších restaurací obědváme. Krátkou procházkou kolem Zelené brány, kostela sv. Bartoloměje se zvonicí a památníkem obětem I. světové války a přes Tyršovy sady svůj pobyt v Pardubicích definitivně zakončujeme.

 Ve čtvrtek už potřetí vyjíždíme na výlet přímo z „našeho“ pensionu. Čeká nás tak opět sjezd do Olešnice, z níž po vyzkoušené trase 4009 přejíždíme na okraj Březnice. Odsud pokračujeme přes Olšinu, Dneboh (památník bývalé osady Kavčina) a Zásadku do obce Boseň. Tady si nemůžeme nechat ujít prohlídku zříceniny hradu Valečov, v jehož blízkosti se nacházejí skalní světničky (byty). Neznačenou pěšinou se dostáváme na červenou turistickou značku, kterou na rozcestí Skalka měníme opět za cyklotrasu 4009. Z ní dvakrát krátce odbočujeme v Nové Vsi (Branžež) – nejdříve kvůli opravě silnice a vzápětí proto, že chceme projet skalním tunelem. Za rozcestím Chrby se vydáváme po červené k památníkům bitvy v roce 1866. To už nás čeká jen něco málo přes kilometr k hradu Kost. Spíše než samotný hrad nás ovšem zajímá podhradí s množstvím dobrot. My si samozřejmě vybíráme ty netradiční, které připomínají středověkou kuchyni. S plnými žaludky odjíždíme po trase č. 4079 s krátkou odbočkou do Vesce u Sobotky (část Libošovic), který svou přezdívkou Filmový Liptákov dává jasně najevo, že posloužil jako Liptákov ve filmu Jára Cimrmann ležící, spící. Kromě toho se objevil v několika dalších českých i zahraničních filmech. Po neznačené cestě se dostáváme k zámečku Humprecht s netradičním kruhovým tvarem. Sjíždíme na žlutou značku, která nás vede do další části Libošovic. Tato se jmenuje Nepřívěc a zaujme kostelem Nalezení sv. Kříže se samostatnou zděnou zvonicí a také blízkou budovou bývalého hostince. Klesáme do samotných Libošovic, v nichž se napojujeme na č. 14. Ta nás přivádí do Vyskeře, přičemž cestou projíždíme Pekařovou branou, což je nejkratší tunel v České republice. Ve Vyskeři nás upoutá kamenný kostel Nanebevzetí Panny Marie s dřevěnou zvonicí, od nějž pěšky stoupáme křížovou cestou ke kapli sv. Anny. Odsud se nabízí krásné výhledy například na Bezděz, Ještěd či Trosky. Po krátké zastávce v místní restauraci máme před sebou už jen návrat přes Kacanovy zpět.

 V úterý začínáme opět přímo z ubytování a v Olešnici se napojujeme na cyklotrasu 4009, po níž ovšem míříme na opačnou stranu než včera. V Kacanovech odbočujeme na 4012 a zanedlouho si prohlížíme soukromé panství hradu Žaludštejn. U arboreta Bukovina měníme trasu na 4078 a přes krásné vyhlídky na Hruboskalské skalní město se dostáváme k hradu Valdštejn. Protože jsme tady poměrně brzy (přesněji chvíli po otevření), téměř nikoho nepotkáváme. Pokračujeme po 4089 do někdejších lázní Sedmihorky (Karlovice). Neznačenou cestou se přesouváme k bývalému pivovaru Hrubá Skála, od něhož je to přibližně kilometr ke stejnojmennému zámku. Z jeho věže pozorujeme nejen skalní město, ale také zříceninu hradu Trosky. Následně nás trasa č. 4015 vede do Věžického údolí, z nějž pokračuje 4010 pod již zmíněné Trosky. Jedná se o jediné místo celé této dovolené, kde se vyskytuje poněkud větší koncentrace lidí, což je asi hlavní důvod (spolu s faktem, že posledních několik set metrů je zakázán vjezd cyklistům), proč si zříceninu prohlížíme pouze z odstupu. Ve zdejší restauraci obědváme, načež přes Borek a Rokytnici míříme do Doubravice (vše části Hrubé Skály). Tady se vracíme na cyklotrasu č. 4015, která vede do Karlovic s kostelem sv. Jiří a následně do osady Sekerovy Loučky (Mírová pod Kozákovem). Další změna značky (4172) nás přivádí do Turnova. V něm se zastavujeme na židovském hřbitově a potom už kombinacemi tras 14 a 4012 míříme zpět k výchozímu místu (se zaslouženou odměnou v restauraci hotelu Králíček).

 Termín (stejně jako přibližné místo) našeho prvního prázdninového pobytu máme v podstatě již půl roku pevně dán. Rozhodujeme se pro cyklistické výlety převážně v oblasti Českého ráje. Vybíráme si ubytování v pensionu Na Pohoři ve vesničce Pohoří, což je část Olešnice nedaleko Turnova. Odpoledne po příjezdu ještě zvládáme krátkou procházku k vyhlídce na Bezděz. V neděli nás už čeká první vyjížďka, kterou ovšem z logistických důvodů zahajujeme až v půl jedenácté v osadě Jizerka (Kořenov). Po cyklotrase 3020 vyrážíme na místo zvané Protržená přehrada, což je bývalá vodní nádrž na Bílé Desné, která po protržení hráze v roce 1916 (pouhý rok po zprovoznění) způsobila smrt 62 lidí a značné materiální škody. V blízkém lese se nachází netradiční pomník obětem tragédie. Pokračujeme po č. 3019, kterou u Pařízkova kříže měníme za č. 3022. U někdejší sklářské osady Kristiánov si prohlížíme starý hřbitov. Nachází se zde i museum, nicméně to jsme navštívili již při našem pobytu v roce 2015; navíc vzhledem k pozdnímu startu se nechceme příliš zdržovat. V loveckém zámečku Nová Louka (Šámalova chata) si dopřáváme občerstvení a po trase 3023 míříme na Hřebínek. Odbočujeme na č. 22, která kolem vyhlídky Krásná Máří a přírodní reservace Na Čihadle vede ke známému občerstvení Knajpa. Doplňujme tekutiny i energii, přičemž se kocháme výhledem na vrchol Jizera. Ten poté objíždíme z jihu a východu, načež neomylně směřujeme zpět do osady Jizerka.

 Jak už bývá naším dobrým zvykem, při kratších cestách na dovolenou se obvykle zastavujeme na nějaké pamětihodnosti. Tentokrát si vybíráme hrad Kunětická hora v obci Ráby nedaleko Pardubic. Nejdříve nás docela překvapuje, že z parkoviště pod hrad jezdí turistický vláček. Délka jeho trasy je totiž pouhých 500 metrů, což musí ujít i člověk s berlemi. Navzdory tomu se našli zcela zdraví jedinci, pro něž by to byl nepředstavitelný výkon a oním vláčkem se svezli. My jdeme pochopitelně pěšky a za odměnu si můžeme popovídat s vodníkem, který se s námi nechá i vyfotit. Prohlídka hradu probíhá bez průvodce, což nám vyhovuje (a líbí se nám, že tento způsob prohlídek se objevuje stále častěji). Procházíme tak postupně rytířským sálem, palácem, zbrojnicí či sklepením s archeologickými nálezy, chybět nesmí ani výstup na vyhlídkovou věž. V neposlední řadě stojí za zmínku exposice věnovaná parforsním honům nebo největší drak českých hradů.

 Definitivně poslední předprázdninovou akcí se pro nás stává návštěva fotbalgolfu v Rybí. Fotbalgolf je poměrně netradiční sport, který – jak už vyplývá z názvu – kombinuje golf a fotbal. Princip hry je stejný jako při golfu, tedy dopravit míč do jamky. Používá se ovšem fotbalový míč, do nějž se kope. Hřiště má 18 jamek, objevují se zde přírodní i umělé překážky. V našem podání pochopitelně nešlo zase až tak o výkony či výsledky, nicméně se jedná o oficiální sport, v němž probíhá třeba i mistrovství světa.

 Když se blíží závěr určitého pracovního období, veškeré povinnosti máte splněné a v budově je docela vedro, je nejlepší vyrazit někam do přírody. A nejbližší velkou oblastí zeleně je pro nás ostravská zoologická zahrada. Ačkoliv by se mohlo zdát, že v tomto období zde bude plno, mám již opakovaně vyzkoušeno, že vzhledem k rozloze celého areálu se v něm i mnohočetný dav pohodlně rozprostře a nakonec máte pocit, že zde téměř nikdo není. Na fotografiích pochopitelně naleznete především zvířata, nicméně s ohledem na charakter akce si s sebou beru pouze „malý“ fotoaparát, tudíž možnosti k fotografování jsou poměrně omezené a nečekejte tak žádné zázraky.

 Další letošní pracovní cesta mě zavádí na dva dny do Horní Bečvy. Část žáků a žákyň ostravské Střední umělecké školy zde tráví svůj každoroční plenérový týden, tedy období, kdy svou výtvarnou činnost nevykonávají ve škole, ale v přírodě. Ubytování nám poskytuje hotel Cherry. Denní program je jasný – pokus o zachycení okolí především kresbou, případně malbou; ovšem k vidění jsou i jiné techniky. Večer pak zůstává čas na koupání v blízké vodní nádrži, opékání párků, zpěv a další zábavu. Prostě se jedná povedené dva dny a mrzí mě, že mi jiné pracovní povinnosti neumožnily delší pobyt.

 Podobně jako v předchozích ročnících se i letos Střední umělecká škola zapojuje do programu Ostravské muzejní noci. Oficiální začátek je stanoven na pátou hodinu odpolední, nicméně už desítky minut předem se na pozemku školy shromažďuje velké množství lidí a celkový počet návštěvníků nakonec patří k největším v historii této akce. Jako obvykle se zahájení ujal ředitel školy Martin Mikolášek v doprovodu obou zástupkyň, z nichž jedna zároveň zastává pozici předsedkyně správní rady Nadačního fondu SUŠ. V tělocvičně bylo možné zakoupit díla vytvořená žáky a žákyněmi školy ... a nutno říct, že poptávka příchozích předčila očekávání. Dále byla pro návštěvníky připravena řada workshopů, mezi něž patří například tisk grafiky, výroba krabiček, tetování henou, potisk tašek, výroba pohlednic, 3D tisk či focení v retro stylu. Zájem vzbudily také žákovské animované filmy. Hlad a žízeň pomohla hostům zahnat bohatá nabídka občerstvení. Ke konci akce pravidelně poutá pozornost keramika raku. Pochopitelně nesmím opomenout ani několik hudebních vystoupení – současní studující, absolventi i vyučující předvedli nezapomenutelné výkony.

 Po týdnu nás čeká další cyklovýlet. Dnes vyjíždíme od opevnění Velká šance v Mostech u Jablunkova. Po naučné cyklostezce směřujeme na slovenské území, kde se těsně za hranicí v bývalém lomu nachází přírodní památka Megonky. Hlavním lákadlem jsou kamenné koule, což je ojedinělý projev kulovité odlučnosti flyšových sedimentů (ne, že bych byl tak chytrý, říká to Wikipedie). Cyklotrasou č. 005 sjíždíme ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje v Rakové. Malou chvíli jedeme po 8464, ale brzy odbočujeme neznačenou lesní cestou, která se pod Marguškou napojuje na naučný chodník Jozefa Kronera vedoucí souběžné s cyklotrasou. V okolí vrcholu Vrchmosty obdivujeme křížovou cestu a výhledy především na Staškov. V samotné obci si prohlížíme rodný dům Jozefa Kronera, načež pokračujeme po č. 2402. Za netradičním kostelem zjišťuji defekt, což nepovažuji za problém, neboť od jisté doby s sebou vozím dvě náhradní duše. Pokud vám ovšem v obchodě prodají místo galuskového ventilku autoventilek a vy si to nezkontrolujete, může se vám stát, že se tento – mnohem silnější – ventilek nevejde do otvoru v ráfku. V blízké hospodě nám věnují 29palcovou duši (což do 28palcového pláště není ideální, ale mohlo by to fungovat). Nicméně poté, co se ji snažíme neúspěšně nafouknout, zjišťujeme její poškození. V nouzi zkouším použít lepení, ale to s sebou vozím už tak dlouho, že prostě nelepí. Pán, před jehož domem dobrou hodinu bivakujeme, domlouvá návštěvu zavřeného servisu. Po další třičtvrtěhodině máme vyřešeno, vyměněno a zprovozněno, tudíž vyjíždíme. V tom okamžiku zjišťujeme defekt druhé poloviny pelotonu. Tady už naštěstí správnou náhradní duši máme, výměna je otázkou pěti minut a jedeme dál. U Jelitovského pramene doplňujeme vodu a obdivujeme kapličku sv. Anny. Odbočujeme do Jarošovského sedla a z něj po trasách 005 a 8464 míříme k Medvědí skále s kaplí sv. Huberta. Vzápětí se ocitáme na území naší republiky a vzhledem k časové tísní přehodnocujeme plány. Vynecháváme trojici chat pod Velkým Polomem a nejkratší cestou (6084 a 6081) se vracíme k autu. Čekají mě totiž ještě pracovní povinnosti v Ostravě, přičemž původní dvouhodinová rezerva vzala zasvé při technických potížích. Aby toho nebylo málo, cestou zpět nám auto zapomnělo připomenout, že máme málo benzinu, tudíž ještě odbočujeme k čerpací stanici, kde doplňujeme pohonné hmoty v okamžiku, kdy na palubní desce svítí udávaný dojezd 13 km. Se slabým desetiminutovým zpožděním dorážím do práce zpocený a v cyklistickém oděvu. Naštěstí oba problémy bryskně vyřeším a pak už si jen užívám akci; v jejím průběhu dnešní historku několikrát vyprávím, čímž se mi daří postupně pobavit velké množství lidí.

 Od Štramberského Jasoně už uplynuly tři týdny, tudíž nastal nejvyšší čas se opět vydat na kolo. Začínáme na náměstí ČSA v Městě Albrechtice a po cyklotrase č. 6116 směřujeme do místní části Piskořov, odkud se nabízí výhledy na Hraniční vrch se známou dvojrozhlednou. Pokračujeme podél česko-polské hranice (vede vodním tokem Hrozové) do zaniklé obce Pelhřimovy (součást Slezských Rudoltic), jimž na polské straně sekunduje Pielgrzymów. Zatímco ten je stále ještě obydlený, v Pelhřimovech se kromě ruin několika domů dochoval především kostel sv. Jiří, který se dobrovolníci již roky snaží uvést do trochu lepšího stavu ... a nutno uznat, že se jim to daří. V Pielgrzymówě ještě zkoumáme chátrající ruiny zdejšího zámku a poté už míříme do Slezských Rudoltic, kde naopak zámek v posledních letech získal mnohem krásnější podobu. Nemůžeme si nechat ujít prohlídku, přičemž nás poněkud překvapuje, že jsme zde úplně sami. Soukromou návštěvu si velmi užíváme, na čemž má velký podíl průvodce – je mladý, nadšený a vtipný. Když se vše dozvíme, dopřáváme si oběd v blízké restauraci Třináctka. Poté se necháváme vést neznačenou cestou do Rusína (kaple Navštívení Panny Marie a také kostel sv. Michaela Archanděla v části Hrozová). Přejíždíme do Polska, kde se v Gadzowicích napojujeme na trasu 34N a přes Gołuszowice, Równe, Dobieszów a Opawici jedeme do Linhartov. To už se opět ocitáme na území naší republiky, konkrétně se jedná o část Města Albrechtice. Zdejší nádherný zámek si vzhledem k pokročilé době prohlížíme pouze zvenčí a poté se již po č. 55 vracíme na výchozí místo.

 Dolní Vítkovice v Ostravě jsou místem konání mnoha kulturních i sportovních akcí. Do té druhé skupiny už řadu let patří také turnaj v plážovém volejbale. Ten si (nejen kvůli netradičním kulisám) postupně vybudoval výborné jméno, které láká největší hvězdy tohoto sportu. I to je důvod, proč se turnaj z druhé nejvyšší kategorie, v níž začínal, přesunul do té nejprestižnější. Zájem diváků je tak velký, že – kromě středeční kvalifikace – jsou všechny dny dlouho dopředu vyprodané. A jak to letos dopadlo? Mezi muži vyhrála švédská dvojice David Åhman, Jonatan Hellvig, ženské finále opanovaly Američanky Sara Hughes a Kelly Cheng. Z českého pohledu se v mužské kategorii příliš nedařilo mistrům světa Ondřeji Perušičovi s Davidem Schweinerem, kteří vypadli už v předkole playoff, stejně jako další mužský pár Jakub Šépka, Jiří Sedlák. A aby se to nepletlo, i naše nejlepší ženské duo Barbora Hermannová s Marií-Sárou Štochlovou skončilo před branami čtvrtfinále.