Výchozím bodem našeho dnešního putování se stává náměstí v Čeladné. Vydáváme se po jedné z tras projektu Po medvědích tlapkách, konkrétně po Zaječí stezce (zelený okruh). Úvodní úsek vede proti proudu řeky Čeladenky, která některé z nás brzy zláká k ranní koupeli. Voda je pocitově ještě o několik stupňů chladnější než minulý týden v Morávce a přináší tak patřičné osvěžení. Zanedlouho přecházíme na pravý břeh, po chvíli opouštíme značku a podél Bílého potoka stoupáme zvolna vzhůru. Přibližně po kilometru se na Zaječí stezku opět napojíme, nicméně od památného tisu v místní části Paseky pokračujeme znova neznačenou cestou. Tento úsek nabízí krásné výhledy nejen na blízký masiv Ondřejníku, ale i na vzdálenější Lysou horu a další známé beskydské vrcholy. Definitivně na zelený okruh přicházíme u farmy Gajďák, kde si dopřáváme zaslouženou odměnu v podobě výborné zmrzliny (prodávají i sýry a další mléčné výrobky). Poté nás čeká už jen závěrečných pár stovek metrů k výchozímu místu.

 Stejně jako každý rok probíhá i letos den otevřených dveří na vodních dílech Povodí Odry. Nejvíce nás pochopitelně láká vodní nádrž Šance, která je zpřístupněna po mnoha dlouhých letech. Obáváme se však, že podobný nápad budou mít i stovky dalších lidí, a proto raději dáváme přednost Morávce. Z parkoviště u autobusové zastávky Lipové vycházíme po modré turistické značce k hrázi. Stíháme hned druhou prohlídku a vyhýbáme se tak hlavnímu náporu. Návštěvníkům je umožněn vstup do injekční štoly, drenážní štoly a strojovny s dvojicí turbín, jež slouží k výrobě elektřiny. Vše je doplněno zasvěceným výkladem jednoho z přítomných zaměstnanců Povodí Odry. Po skončení směřujeme údolím pod hrází zpět na parkoviště. Přesouváme se k oblíbené restauraci U Bobra v Raškovicích, kde se po obědě ještě vydáváme na téměř dvoukilometrovou procházku po levém břehu řeky Morávky k jezu ve Vyšních Lhotách a po pravém zase zpět. Z důvodu nádherného počasí si jedna třetina z nás nemůže odpustit první letošní přírodní koupel.

 Ačkoliv to v nížinách již dlouho vypadá na jaro, ve vyšších nadmořských výškách se stále nachází značné množství sněhu. Toho využíváme k dalšímu letošnímu běžkařskému výletu. Vyjíždíme z Červenohorského sedla po Jesenické magistrále č. 7. Přes Skalní tabule, U Výrovky, Petrovku a Kamzík se dostáváme ke známé chatě Švýcárna. Tady chvíli odpočíváme a rozhodujeme se, zda se již vrátit, nebo směřovat dále na Praděd. Nakonec nám to samozřejmě nedá a pokračujeme na rozcestí pod Pradědem. Řešíme další dilema, neboť vracející se běžkaři upozorňují na velmi silný vítr. Někteří z nás si ovšem nechtějí nechat nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku ujít, a tak absolvují i poslední kilometr. Při cestě nahoru paradoxně vítr větší část trasy pomáhá, neboť fouká do zad. Po otočce o 180° se však situace prudce zhoršuje a je zapotřebí značného úsilí k překonání posledních pár stovek metrů. Nakonec však Praděd (1491 m n. m.) dobýváme. Po nezbytných oslavách a vrcholových fotografiích následuje cesta zpět, kdy je nutné chvíli bruslit i z kopce, aby člověk vůbec jel. Od rozcestí Praděd však trať opět vede lesem a téměř celou dobu z kopce, tudíž nám to pěkně ubíhá a již před druhou hodinou tak obědváme na Červenohorském sedle.

 Počasí ráno vypadá poměrně přijatelně (až na trochu silnější vítr), nicméně po jedenácté hodině má začít pršet. Plánujeme proto pouze krátkou dopolední procházku v okolí Kopřivnice. Začínáme u koupaliště pod lyžařským areálem Červený kámen. Zvolna stoupajíce po naučné stezce Lašská – Kopřivnice, míjíme Husovu lípu a Jasníkovu studánku, načež přicházíme k rozhledně, jež se nachází téměř na vrcholu kopce Brdy (467 m n. m.) a zove se Bezručova vyhlídka. Pod sebou vidíme Kopřivnici a především areál podniku Tatra. Pokračujeme dále úbočím hory Pískovna k Raškově vyhlídce (skalní útvar s vyhlídkovou plošinou), v jejíž blízkosti stojí tři statné buky (Raškův, Ondrášův a Černých myslivců). V Janíkově sedle měníme značku za žlutou. Ta nás zanedlouho přivádí ke zřícenině hradu Šostýn (valy, příkopy, pozůstatky věže či obytného paláce s gotickým portálem a blízký obnovený rybník středověkého původu). Odsud je to již jen kousek k výchozímu místu, kam se vracíme, zcela v souladu s předpovědí počasí, doprovázeni kapkami sílícího deště.

 Po přibližně dvou měsících vyrážíme na výlet opět ve větším počtu – konkrétně se jedná o devět turistů. Parkujeme u obecního úřadu v Morávce a začínáme stoupat po modré turistické značce kolem bývalé chaty České srdce a pensionu Jízdárna. O něco výše se nachází vyhlídkové místo, které za dobré viditelnosti umožňuje spatřit např. Travný nebo Lysou horu. Vzhledem k dnešnímu počasí oba vrcholy spíše jen tušíme ukryté v nízké oblačnosti, a tak pokračujeme dále. Zanedlouho značku opouštíme a odbočujeme k hospůdce Atelier. Jak je již z názvu patrné, funguje i jako výstavní prostor uměleckých děl, především paní Bronislavy Ulmanové. Nás ovšem zcela prozaicky více zajímá pivo, likéry a netradiční pokrmy. Když vše dostatečně ochutnáme, vracíme se zpět na modrou, která nás po chvíli přivádí k neznačené cestě vedoucí úbočím hory Ropička. Pozvolna klesáme, napojujeme se na zelenou a vracíme se zpět do Morávky.

 „Závod na běžkách otevřený pro veřejnost a zároveň exhibice za účasti českých i světových lyžařských hvězd. Akce se koná ve světově unikátní lokalitě – technické památce – Dolní oblasti Vítkovice.“ Tyto dvě věty, vypůjčené z oficiálních stránek, asi nejlépe charakterizují jedinečnou akci, která v Ostravě probíhá již posedmé. Z důvodu příliš teplého počasí a tajícího sněhu musela být původně plánovaná trať poněkud zkrácena. Závodníci ji ovšem absolvovali dvakrát a celková délka tak byla nakonec oproti předpokladům o něco větší. Kromě samotného závodu proběhla celá řada doprovodných akcí – tradiční letecká akrobacie v podání mistra světa Martina Šonky (tentokrát s vlastním komentářem přímo z kabiny letadla), exhibice Gibbon Slacklines za doprovodu bubeníků Wild Sticks, autogramiáda mistrů ČR Arrows Ostrava (baseball) a Steelers Ostrava (americký fotbal) či biatlonová exhibice sportovních osobností (běžkař Lukáš Bauer, moderní pětibojař David Svoboda, skokani na lyžích Jan Mazoch s Jaroslavem Sakalou a fotbalisté Luděk Zelenka s Petrem Švancarou). Příchozí zájemci si mohli zahrát fotbal na sněhu, zúčastnit se týmové soutěže ve střelbě na bránu, vyzkoušet si biatlonovou střelnici a v neposlední řadě přispět na dobrou věc během na trenažéru. Diváků se tentokrát dle našeho subjektivního názoru zúčastnilo méně než v minulých letech, ale i tak se jednalo o velmi povedenou akci. Jenom pro pořádek dodávám, že v hlavních kategoriích zvítězili Paal Troean Aune z Norska a Češka Tereza Beranová. Kompletní podrobné výsledky naleznete zde.

 Předpověď slibuje nádherné počasí, což je rozhodně dobrý důvod vyrazit na hory. Vycházíme po červené turistické značce od známého skiareálu v Mostech u Jablunkova. Nejdříve nás čeká prudší stoupání úbočím Fojtského grúně, načež pokračujeme kolem chaty Studeničné k rozcestí Štípanka. Tady odbočujeme neznačenou lesní cestou na 840 metrů vysoký vrchol Girová (někdy též Gírová). O něco níže se nachází stejnojmenná chata, kde si dopřáváme krátký odpočinek. Poté se necháme zlákat šipkou ke skalnímu útvaru Čertovy mlýny, ovšem pěšina obchází skály shora, tudíž toho moc nevidíme. Zanedlouho se na Štípance napojíme opět na červenou, která nás přivádí zpátky do výchozího místa. Tady ještě stihneme jednu jízdu na bobové dráze a pozdní oběd v restauraci Grůň.

 Náš dnešní výlet začíná na parkovišti u zámku v Hradci nad Moravicí. Po modré turistické značce jdeme postupně kolem Červeného zámku s Hodinovou věží, Bílého zámku s Bílou věží, Beethovenova památníku, pamětní desky Ference Liszta a Medvědí skály až k Bezručově vyhlídce. Podmínky sice nejsou úplně ideální, ale něco přeci jen vidíme. Pokračujeme přes myslivnu v Doubravě ke Včelímu hradu. Tady chvíli odpočíváme, načež sestupujeme po žluté k rozcestí Pod kaluží. Následuje nejhezčí úsek, kdy se po naučné stezce Bukový chodník úbočím Doubravy dostáváme k vyhlídce Bellaria. Vzhledem k výšce okolních stromů sice údolí Moravice spíše jen tušíme, ale i přesto jsme rádi, že jsme se k této odbočce odhodlali. Dále nás naučná stezka vede kolem Bukové a Jedlové studánky zpět do zámeckého parku. Akci uzavíráme obědem v jedné ze zámeckých restaurací.

 Počasí předchozích zim (i mnohé další okolnosti) běžkám příliš nepřálo, a tak konkrétně já se k této aktivitě dostávám po dlouhých téměř čtyřech letech. Parkujeme u nádraží ve Frýdlantě nad Ostravicí a nejdříve nás čeká pěší stoupání k turistické chatě Ondřejník. Ta je již několik let zavřená; místo ní ovšem funguje nedaleká roubenka Ondřejníček, v níž na úvod doplňujeme tekutiny. Poté namažeme běžky a přes sedlo Ondřejník se vydáváme na nenáročný asi jedenáctikilometrový okruh po naučné stezce Přírodní rezervace Skalka a okolí (někdy jen zkráceně naučná stezka Skalka). Ta vede úbočím známého masivu Ondřejník a s jednou drobnou výjimkou tak neobsahuje žádná prudká klesání ani stoupání. Nejedná se sice o strojově upravovanou stopu, nicméně běžkaři se tady pohybují celkem pravidelně v hojném počtu. Není se tak třeba obávat, že by bylo nutné se prodírat hlubokým sněhem, jak to někdy hrozí například mezi Bílým Křížem a Mosty u Jablunkova. Po návratu k roubence následuje zasloužená odměna a sestup do Frýdlantu nad Ostravicí, kde ještě obědváme v restauraci Park.

 Po loňském výjezdu do slovenské Krušetnice se opět vracíme k tradici lyžařských výcviků na chatě Severka v Dolní Lomné. Tentokrát odjíždíme již před polovinou ledna, nicméně sněhové podmínky jsou letos výborné, tudíž lze jezdit na všech čtyřech zdejších sjezdovkách. K naší velké lítosti zatím nově postavená lanová dráha nemá všechna nutná povolení – navzdory faktu, že je zcela funkční. Po nedělním příjezdu následuje v dalších dnech výuka či zdokonalení jízdy na lyžích nebo na snowboardu. V pondělí a úterý není počasí úplně ideální, ovšem ani mlha a časté sněžení nás od pohybu na sjezdovkách neodradí. Od středy se potom objevuje sluníčko a pobyt venku se tak stává mnohem příjemnějším. Jako odpočinkovou aktivitu ve středu odpoledne z důvodu padajících stromů a s tím souvisejícím zákazem vycházení nezařazujeme obvyklou procházku na Velký Polom, ale stavění sněhových soch, což má poměrně velký úspěch. Ve čtvrtek i v pátek dopoledne pokračuje výcvik, načež po obědě odjíždíme domů. Jako každý rok si večery zpestřujeme různými hrami, poezií, divadlem, filmy, hudbou, bazénem, saunou a dalšími příjemnými činnostmi. Celou akci tak lze směle označit za velmi povedenou.

 První letošní výlet mimo Ostravu nás přivádí do obce Malenovice nedaleko Frýdlantu nad Ostravicí. Parkujeme u restaurace Pod Borovou a po žluté turistické značce kolem Rajské boudy směřujeme k rozcestí U Korýtka. Následuje krátká odbočka k Satinskému vodopádu, načež pokračujeme po žluté Medvědí stezce. Kolem hotelu Petr Bezruč stoupáme na úbočí hory Hradová. Jsme zde jediní turisté, a tak se (za vytrvalého sněžení) brodíme desítky centimetrů vysokou pokrývkou. Po nějaké době přicházíme opět do „civilizace“ a kolem kaple Panny Marie se dostáváme ke kostelu sv. Ignáce z Loyoly. Tady stojí poměrně nedávno vybudovaná vyhlídka, nicméně klimatické podmínky nám umožňují dohlédnout sotva na nejbližší domy. Scházíme ke stylové restauraci Pod Borovou a odměňujeme se výborným obědem.

 Již třetí rok v řadě se vydáváme na tradiční novoroční výstup na haldu Ema. Začínáme u Slezskoostravského hradu a po žluté turistické značce (vedoucí souběžně s naučnou stezkou Slezská Ostrava) stoupáme kolem kostela sv. Josefa a ústředního hřbitova až na 324 m vysokou dominantu Ostravy. Výhledy tentokrát nejsou úplně ideální, ale i přesto se chvíli na vrcholu zdržíme. Turistů, kteří se chtějí po silvestrovských oslavách trochu provětrat, je zde poměrně hodně. Nakonec nás čeká sestup zpět k výchozímu místu.