Po více než dvou letech se znovu vydáváme na návštěvu ostravské zoologické zahrady. Bohužel netušíme, že v Polsku dnes mají nějaký státní svátek, a tak je zde poměrně „husto“ – tedy především v blízkosti vstupu, potom už se návštěvníci docela rozptýlí. Poprvé navštěvujeme asi čtyři roky starou exposici nazvanou Safari. Ta se skládá ze tří částí (Afrika, Persie, Indie), je přístupná pouze ve vláčku a její prohlídka trvá asi 20 minut. Jinak největší zájem je jako obvykle o slony indické, tedy konkrétně o ty nejmenší – sedmiletou slečnu Rashmi a především roční „batole“ Chandru.

 Krátká odpolední procházka začíná na parkovišti u klimkovických sanatorií v místní části Hýlov. Nejdříve scházíme po modré turistické značce na rozcestí Hýlov – MHD, odkud pokračujeme po žluté ke staré vodárně. Následně nás vede zelená údolím Polančice ke stejnojmennému rozcestí. Po modré stoupáme vzhůru k Lesnímu parku Klimkovice. Závěr našeho minivýletu obstarává sladká tečka v lázeňské cukrárně.

 Dnešní cyklistický výlet zahajujeme u parku Boženy Němcové v Karviné. První zastávku pochopitelně tvoří blízké Masarykovo náměstí se zámkem a kostelem Povýšení sv. Kříže. Poté si v parku prohlížíme oboru s daňky i dalšími kopytníky a za chvíli také Larischův altán. Cyklostezka č. 6097 nás zanedlouho přivádí do karvinské části Lázně Darkov. Lázeňským parkem přejíždíme k Městskému stadionu, na němž hraje své zápasy zdejší prvoligový fotbalový klub. Nás ovšem spíše zajímá nedaleký Karvinský pivovar v restauraci Ovečka. Ochutnáváme místní speciály, načež pokračujeme přes hraniční přechod do Polska. Cyklotrasa 259Y vede do obce Kaczyce s dřevěným kostelem Povýšení sv. Kříže. Vzápětí se napojíme na 254N a přijíždíme do Kończyc Wielkich. Zde se nachází rovněž dřevěný kostel, tentokrát sv. Michaela Archanděla, a zámek s kaplí Prozřetelnosti Boží. Zanedlouho nás čeká další zámek i kostel v Kończycach Małych, kam nás dovedla cesta 13Z. V Zebrzydowicach měníme trasu za 24C, v Marklowicach Górnych za 271Y, načež se opět ocitáme v České republice. V Dolních Marklovicích obdivujeme dnešní třetí dřevěný kostel – Nanebevstoupení Páně. Přes les Borek se dostáváme ke kolibě s příhodným názvem Na Konci světa, v níž doplňujeme tekutiny. Další zastávku představuje zámek Petrovice v Prstné. Poté už přes Nové Město směřujeme zpět na karvinské Masarykovo náměstí, kde se odměňujeme pozdním obědem.

 Již podruhé se během letošních prázdnin nacházíme ve Zlínském kraji a tentokrát nám zůstává čas i na delší výlet. Začínáme u luhačovického vlakového nádraží a necháváme se vést místní červenou značkou (okruh Dušana Jurkoviče). První stavbou, která stojí za zmínku, je kostel sv. Rodiny s venkovním pramenem sv. Josefa. Pokračujeme na Lázeňské náměstí, kde se nachází spousta nádherných staveb (pozornost si zaslouží především dům Dušana Jurkoviče) a pochopitelně také pramenů (nejznámějším je rozhodně Vincentka). Následně už směřujeme mimo turistický ruch – vidíme prameny Ottovka, Viola a Marie, netradiční křížovou cestu či jezírko Lásky. Nakonec se ocitáme v Pozlovicích u vodní nádrže Luhačovice. Tady si dopřáváme odpočinek spojený s občerstvením a koupáním. Nakonec odjíždíme turistickým vláčkem zpět do Luhačovic.

 Kromě města Gori se Stalinovým museem dnes ještě navštěvujeme skalní město Uplistsikhe, které je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. Jedná se o bývalou vesnici nedaleko Gori, která vznikla před zhruba 1500 lety a před 800 lety byla částečně rozbořena mongolskými vojsky. Naleznete zde dochovaný kostel a více či méně poničené další stavby – např. brány, sály, chrámy, basiliku, lékárnu či tunel. 

 Předposlední den našeho pobytu v Gruzii využíváme k výletům. První z nich nás přivádí do města Gori, které proslulo především jako rodiště Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, později přejmenovaného na Stalina. Hned na úvod bych rád objasnil, že rozhodně nepatříme k obdivovatelům této rozporuplné osobnosti a při zmínce o něm vidíme spíše ty miliony mrtvých lidí než třeba vyhranou válku. Nicméně se jedná o nejznámějšího gruzínského rodáka, což je patrně důvod, proč ho dodnes mnozí lidé obdivují. Například podle našeho řidiče to byl „nejlepší člověk na světě“. A tak si nemůžeme nechat ujít návštěvu Stalinova musea s rodným domkem a speciálním vagonem. Dále se v Gori nachází například pevnost či několik kostelů.

 Pondělí začínáme sestupem do Juty a přejezdem do Stepantsmindy (dříve Kazbegi). Silnice konečně vypadají jako silnice a po pár kilometrech se dokonce objevuje asfalt. Nejdříve se ubytujeme v jednom z mnoha zdejších hostelů, načež vyrážíme na oběd do restaurace Khevi. Jedná se patrně o nejpopulárnější místní restauraci, s výbornou kuchyní a navíc s možností platit kartou, čehož bohatě využíváme i v dalších dnech. Později si ve vedlejší půjčovně vyzvedáváme zamluvené horolezecké vybavení. Odpoledne věnujeme krátké procházce po městě a balení na zítřejší den.

 Stepantsminda (dříve Kazbegi) je turistické město sloužící především jako východiště pro výstup na pětitisícový Kazbek. My zde a v nejbližším okolí trávíme několik dní během svého pobytu v Gruzii. Přijíždíme po ukončení druhé části našeho treku a odpoledne stihneme krátkou procházku po centru. Následující čtyři dny se pokoušíme zdolat Kazbek, načež se – bez valného úspěchu – vracíme zpět. Alespoň malou útěchou je prohlídka kostela Nejsvětější Trojice (Tsminda Sameba nebo také Gergeti Trinity). Ráno si půjčujeme kola, jejichž kvalitu bych raději moc nerozebíral, a vydáváme se na přibližně dvacetikilometrovou projížďku. Cílem jsou vodopády poblíž městečka Arsha. Poslední den dopoledne ještě navštěvujeme blízký minerální pramen a přilehlé koupaliště (či lázně).

 Čtvrteční ráno zahajujeme poměrně náročným stoupáním do sedla Atsunta (3487 m n. m.). Následují nezbytné oslavy, výhledy a fotografování. Poté nás čeká neméně prudké klesání, které se ovšem naštěstí zanedlouho mění v cestu vedoucí úbočím hory či po hřebeni. Nakonec však přichází nejhorší sestup našeho putování, kdy na přibližně třech kilometrech klesáme o 800 výškových metrů. Ocitáme se u řeky Khonistskali, načež pokračujeme podél jejího toku až do vsi Mutso. Po další vojenské kontrole stavíme stany a vyrážíme do místní restaurace.

 Při své cestě do Gruzie se nejdříve seznamujeme s hlavním městem Tbilisi. V pátek po příletu a ubytování v hostelu Irina stihneme sotva najít nejbližší restauraci Fabrika, nicméně sobotu již věnujme důkladné prohlídce gruzínské metropole ... nebo alespoň toho, co se dá stihnout za jeden den. Potkávají se zde historické budovy (např. pevnost Narikala a vlastně celé okolní staré město) s moderními stavbami (most Míru nebo několik mrakodrapů). Nemůžeme opomenout ani katedrálu Nejsvětější Trojice (Sameba), která se sice tváří značně starobyle, ale stavěla se teprve na přelomu 20. a 21. století. Krátkou procházku po Tbilisi stihneme ještě den před odletem, kdy navštěvujeme pověstné sirné lázně.

 Po mnoha dlouhých letech konečně nastává vhodná příležitost vyrazit na „velkou“ dovolenou. Vybíráme si pohoří Kavkaz, konkrétně jeho gruzínskou část. Zpočátku zvažujeme možnost cestovat pouze ve dvojici, nicméně vzhledem k faktu, že se chystáme do hor (a to poměrně vysokých), prohlašujeme náš počet na takovou akci za nedostatečný. Svěřujeme se tedy do rukou vyzkoušené a osvědčené brněnské cestovní kanceláře Alpina. Scházíme se v pátek třináctého na ruzyňském letišti Václava Havla v počtu devíti účastníků, z čehož jsou překvapivě dva průvodci (jeden se zaučuje).

 První prázdninový výlet směřujeme poněkud dále od Ostravy, konkrétně až do Velkých Karlovic. V místní části Leskové začínáme na parkovišti Velká Hanzlůvka a vycházíme po zdejším červeném okruhu. Pozvolna stoupáme až na vrchol Miloňová (846 m n. m.), kde je bezpochyby největším lákadlem rozhledna z roku 2012. Na informační tabuli se mimo jiné dočtete, že kromě tradiční funkce vyvýšeného vyhlídkového místa pro turisty slouží také lesníkům ke kontrole požárů. Po krátkém občerstvení pokračujeme po místní zelené ke zvoničce Za Miloňovou a dále na rozcestí Velká Hanzlůvka – most. Odsud nás vede opět červená k malé vodní nádrži, která je ovšem momentálně bez vody, a tak za zmínku stojí spíše opodál ležící Ladův (někdy uváděn jako Láďův) pramen s netradiční říkankou. Přilehlým lesem se vracíme zpět k autu a nakonec nás ještě čeká velmi příjemná zastávka v minipivovaru Pod Pralesem.

 Již čtvrtý ročník ostravského hudebního festivalu zaměřeného na country a folk se uskutečnil opět na Slezskoostravském hradě. Pořadatelem bylo samozřejmě Country radio a moderování se jako obvykle ujal Zdeněk Sekanina, tentokrát ovšem s netradičním parťákem Milanem Schmidtem. První vystoupení obstaral vítěz soutěže Talent Country radia, kterým se letos stala skupina Heuréka. Poté se na pódiu vystřídali Jitka Vrbová (doprovázená Janem Frühwirtem), Pavel Žalman Lohonka a jeho „spol.“, Věra Martinová s kapelou, Folk Team (třetí účast ze čtyř ročníků) a vše zakončili Taxmeni s Vráťou Vyskočilem. Psát, že se celá akce velmi povedla, by bylo nošením dříví do lesa... Dovolte mi tedy alespoň vyslovit poděkování pořadatelům za to, že na rozdíl od jiných (rádoby „prestižnějších“) akcí nezakazují běžným návštěvníkům fotografovat.

 Další významnou sportovní akcí, která se v Ostravě koná, je premiérový turnaj v plážovém volejbalu. Uskutečnil se v průmyslovém prostředí Dolních Vítkovic, což většinu účastníků příjemně překvapilo. Ačkoliv se jednalo o první ostravský turnaj série FIVB World Tour, byl rovnou čtyřhvězdičkový, tedy druhé nejvyšší kategorie. Přitom od středy do pátku se neplatilo vstupné žádné, na vyřazovací víkendové boje potom pouze symbolické. Navzdory faktu, že tribuny nebyly příliš velké a počasí (především o víkendu) venkovnímu programu většinou nepřálo, diváci dokázali vytvořit fantastickou atmosféru. Možná i díky tomu se celkovými vítězkami mezi ženami staly Barbora Hermannová a Markéta Nausch Sluková. Jenom pro úplnost dodávám, že v kategorii mužů dosáhli na nejlepší umístění své kariéry Ondřej Perušič s Davidem Schweinerem, kteří v zápase o bronz neproměnili sedm mečbolů a nakonec tak skončili čtvrtí.

 Letošní rok je plný změn, a tak místo obvyklé Malé Fatry se vybraných téměř třicet turistů vydává na přechod Hrubého Jeseníku. Z vlakové stanice Branná začínáme stoupat po naučné stezce Pasák ke stejnojmenné přírodní památce s několika skalními útvary. Přes vyhlídkový Přední a Zadní Alojzov (změna značky za zelenou) scházíme do zaniklé osady Josefová, kde kromě pozůstatků několika budov (viditelná je především škola) patrně nejvíce zaujme most se zbytky někdejší lesní železnice. Zanedlouho obdivujeme vodopád Hučavy na stejnojmenném potoce. Proti jeho proudu kolem Hášovy chaty přicházíme na vrchol Vozka (1377 m n. m.). Po žluté klesáme na Trojmezí, odkud nás červená a poslední dnešní stoupání přivádí na Keprník (1423 m n. m.). Po chvíli se ocitáme u chaty Jiřího na Šeráku, kde nás čeká první nocleh.