Po obědové pause během naší návštěvy Wrocławi se přesouváme k místní zoologické zahradě. Někteří si vybírají kulturnější záležitosti v blízkém okolí, ale většina z nás dává přednost fauně. Wrocłavská zoo je poměrně rozlehlá a pokud během návštěvy ještě fotografujete, jsou vyhrazené tři hodiny sotva dostačující. Proto vynecháváme zdejší chloubu – Afrykarium s velkým průchozím akváriem. Tento pavilon nás sice velmi láká, ale půlhodinová fronta před vstupem je z již zmíněných časových důvodů neakceptovatelná. I tak si prohlídku užíváme a ani nám nevadí, že se v závěru spouští poměrně silný déšť.

 První letošní zahraniční výlet (pokud nepočítám pár kroků na rakouském území během našeho pobytu na jižní Moravě) směřuje do polské Wrocławi (česky Vratislav). Tato metropole Dolnoslezského vojvodství se rozkládá na obou březích řeky Odry, jejíž ramena tvoří Tumski ostrov, který je naší úvodní zastávkou. Z množství zdejších pamětihodností si prohlížíme především katedrálu sv. Jana Křtitele s vyhlídkovou věží a nedaleký kostel sv. Kříže a sv. Bartoloměje. Přecházíme do Starého Města, v němž stojí za zmínku hlavní náměstí Rynek s radnicí, budova Polské pošty, kostel sv. Vojtěcha, tržnice, Zednická bašta a další historické i moderní stavby. Nelze si nepovšimnout množství malých soch skřítků (krasnale), kterých se po celém městě nachází již téměř 400. Následuje přestávka na oběd a přesun do místní zoologické zahrady.

 Po několika dnech znova směřujeme do oblasti Vítkovské vrchoviny a dnešní výchozí místo je tak vzdálené jen pár kilometrů od toho z předchozího výletu. Vyrážíme z parkoviště u Davidova mlýna ve Starých Těchanovicích opět po naučné stezce Břidlicová stezka. Chvíli směřujeme proti proudu řeky Moravice, načež odbočujeme na sotva rok starou rozhlednu Těchanovická vyhlídka. Po krátkém odpočinku pokračujeme k hlavní silnici, odkud nás červená přivádí na hráz vodní nádrže Kružberk. Kolem známých skal hojně využívaných horolezci se dostáváme do restaurace Velké sedlo, v níž si dopřáváme oběd. Poté se po levém břehu Moravice vracíme zpět, přičemž v Kružberku ještě navštívíme kostel sv. Petra a Pavla.

 Po mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2015 se letos Ostrava stala hostitelem stejně významné akce, tentokrát ovšem v para hokeji (dříve sledge hokej). Okolnosti nám sice nejsou příliš nakloněny, nicméně zhlédnutí alespoň jednoho zápasu v Ostravar aréně si nemůžeme nechat ujít. Vybíráme si nedělní dopolední utkání mezi Japonskem a Itálií, což znamená, že návštěva je poměrně nízká (na večerní zápasy našeho týmu bývá obvykle vyprodáno). Navzdory tomu na stadionu panuje výborná atmosféra, kterou si užívají všichni přítomní. Italové nakonec celkem s přehledem vítězí 5:1.

 Využíváme velikonočního volna a vydáváme se na další z řady letošních výletů. Auto odstavujeme nedaleko nádraží v Budišově nad Budišovkou a vlakem odjíždíme do Svatoňovic. Po naučné stezce Břidlicová stezka směřujeme kolem obecního úřadu a kostela Nejsvětější trojice podél jednoho z přítoků Budišovky k rozcestí Údolí Budišovky, kde měníme značku za modrou. Ta nás přivádí k břidlicovému dolu Radim, který před pár lety obnovil svou činnost. Chvíli obdivujeme důlní techniku i nádherné kusy břidlice, načež se k modré opět připojuje naučná stezka. Zanedlouho zkoumáme vstup do štoly Woodboys – přestože je branka otevřená, respektujeme zákaz vstupu. Poté již směřujeme zpět do Budišova nad Budišovkou, v němž se ještě marně snažíme nalézt funkční či snad dokonce otevřenou restauraci.

 Výchozím bodem našeho dnešního výletu se stává parkoviště u hasičské zbrojnice v nepříliš známé obci Hostětín ležící mezi Slavičínem a Bojkovicemi. Pokud se stále neorientujete, hledejte na jihovýchod od Luhačovic. Vycházíme po místní červené turistické značce, jejímž hlavním lákadlem jsou kromě nádherných výhledů (např. na Pitín či zámek Nový Světlov) také dřevěné sochy různých autorů. Postupně obdivujeme Sovu na kopci Louky, Krávu na úbočí či Strážce na vrcholu Jahodiska (518 m n. m.). Nedaleko následujícího rozcestí stojí Strážci Kočičího hradu. Měníme značku za modrou a ta nás přivádí kolem Skřítků zpět do Hostětína. V ekologickém centru Veronica odpočíváme a prohlížíme si ukázkovou přírodní zahradu s ovocným sadem. U opodál stojícího Vodníka se seznamujeme s činností kořenové čističky odpadních vod. Dalším uměleckým dílem je sousoší Adam a Eva. Po žluté míjíme Pastýře a Objetí, načež kolem obecní výtopny scházíme zpět.

 Nedělní výlet naší třídenní jihomoravské mise zahajujeme na valtickém parkovišti Hájenka. Po pár stovkách metrů a jedné odbočce k lesní studánce se u rybníka Rendez vous napojujeme na červenou turistickou značku, která kolem kaple sv. Huberta a Allahových rybníků směřuje ke známému chrámu Tři Grácie. Nedaleko stojí historický statek Nový Dvůr, jenž dnes slouží k chovu koní. Na hranici Prostředního a Mlýnského rybníka odbočujeme po naučné stezce Lednické rybníky. Další zastávky tvoří ptačí pozorovatelna a následně Apollonův chrám. Po chvíli nás čeká krátká odbočka k vyhlídkové věži Lednická kolonáda, načež se vracíme na naučnou stezku a pokračujeme postupně po břehu tří sousedících lednických rybníků – Mlýnského, Prostředního a Hlohoveckého. U Prostředního stojí za zmínku Rybniční zámeček s přímým výhledem na Tři Grácie. V Hlohovci přicházíme (z opačné strany než včera) k Hraničnímu zámečku, v němž si tentokrát dopřáváme malé občerstvení. Po žluté se přes Sady a Písky dostáváme na Ladenskou cestu, která nás přivádí opět na červenou. Odsud je to již jen kousek k Dianinu chrámu (neboli Rendez vous) a tedy i k výchozímu místu.

 V sobotu se během našeho pobytu na jižní Moravě vydáváme na výlet po okolí Valtic. Začínáme z náměstí Svobody po červené turistické značce. U Valtického podzemí odbočujeme neznačenou cestou k umělé jeskyni Peklo. Napojujeme se na Vinařskou naučnou stezku Valtice, kterou však záhy opouštíme a stoupáme k rozhledně Barfußweg ležící na hranici s Rakouskem. Po naučné stezce Bosou nohou přicházíme ke Kolonádě na Reistně. Ta má přístupnou střechu a slouží tak vlastně jako rozhledna, nicméně vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám výhledy nejsou úplně ideální. Scházíme k museu Železné opony, od něhož pokračujeme po Valtické cyklotrase (s pěti dalšími různými názvy) do obce Sedlec. Tady stojí za zmínku kostel sv. Víta s nedalekým památníkem obětem válek. V restauraci Panská sýpka obědváme a po modré turistické značce za sílícího deště směřujeme kolem rybníka Nesyt k Hraničnímu zámečku v Hlohovci. Odsud již stoupáme zpět do Valtic, na jejichž okraji obdivujeme zámeček Belvedér a poté Valtické podzemí.

 Víkend v půlce dubna využíváme k návštěvě jižní Moravy, konkrétně jednoho z nejznámějších vinařských měst, kterým jsou bezpochyby Valtice. Odpoledne po příjezdu věnujeme krátké procházce přes náměstí Svobody (kostel Nanebevzetí Panny Marie, radnice či Národní zemědělské museum) k zámku (jenž prochází momentálně rekonstrukcí) a přilehlému parku s množstvím soch. Poté nás v pensionu Rendez vous čeká večeře a především následná degustace se zasvěceným výkladem pana majitele.

 Další fotografie nás seznamují s Valtickým podzemím, které jsme prozkoumali následující odpoledne po návratu z výletu. Jedná se o rozsáhlý komplex podzemních prostor, jež jsou volně přístupné veřejnosti. Zakoupíte-li si místní měnu, můžete ji využít k ochutnávce velkého množství různých druhů vín, mezi nimiž se najdou i docela netradiční odrůdy. Milovníci cimbálové hudby pak mají v průběhu roku dostatek příležitostí k poslechu především během víkendů...

 Ačkoliv za sebou máme včerejší výlet, využíváme hezkého jarního počasí a pro odpolední procházku si vybíráme haldu Hrabůvka, která (jak z názvu pochopí i průměrně inteligentní opice) se nachází ve stejnojmenné ostravské části. Tato halda sice zatím nedosahuje slávy své známější sestry Emy ve Slezské Ostravě, nicméně v posledních letech se dostává do povědomí lidí především z důvodu mediálně probírané rekultivace a s tím souvisejícími úvahami o možném rekreačním využití této oblasti. Vrcholovou náhorní plošinu (262 m n. m.) doplňuje uměle vytvořené jezero, v němž je ovšem dosud z bezpečnostních důvodů koupání zakázáno. I terén je zatím spíše přehlídkou různých bodláků a jiných nepříjemných bylin než místem, které by lákalo k odpočinku. A tak podle našich krátkých zkušeností slouží především k nenáročným vycházkám, venčení psů a podobným činnostem. Nicméně možná se jednou dočkáme slibovaného smysluplnějšího využití.

 Výchozím bodem našeho dnešního putování se stává náměstí v Čeladné. Vydáváme se po jedné z tras projektu Po medvědích tlapkách, konkrétně po Zaječí stezce (zelený okruh). Úvodní úsek vede proti proudu řeky Čeladenky, která některé z nás brzy zláká k ranní koupeli. Voda je pocitově ještě o několik stupňů chladnější než minulý týden v Morávce a přináší tak patřičné osvěžení. Zanedlouho přecházíme na pravý břeh, po chvíli opouštíme značku a podél Bílého potoka stoupáme zvolna vzhůru. Přibližně po kilometru se na Zaječí stezku opět napojíme, nicméně od památného tisu v místní části Paseky pokračujeme znova neznačenou cestou. Tento úsek nabízí krásné výhledy nejen na blízký masiv Ondřejníku, ale i na vzdálenější Lysou horu a další známé beskydské vrcholy. Definitivně na zelený okruh přicházíme u farmy Gajďák, kde si dopřáváme zaslouženou odměnu v podobě výborné zmrzliny (prodávají i sýry a další mléčné výrobky). Poté nás čeká už jen závěrečných pár stovek metrů k výchozímu místu.

 Stejně jako každý rok probíhá i letos den otevřených dveří na vodních dílech Povodí Odry. Nejvíce nás pochopitelně láká vodní nádrž Šance, která je zpřístupněna po mnoha dlouhých letech. Obáváme se však, že podobný nápad budou mít i stovky dalších lidí, a proto raději dáváme přednost Morávce. Z parkoviště u autobusové zastávky Lipové vycházíme po modré turistické značce k hrázi. Stíháme hned druhou prohlídku a vyhýbáme se tak hlavnímu náporu. Návštěvníkům je umožněn vstup do injekční štoly, drenážní štoly a strojovny s dvojicí turbín, jež slouží k výrobě elektřiny. Vše je doplněno zasvěceným výkladem jednoho z přítomných zaměstnanců Povodí Odry. Po skončení směřujeme údolím pod hrází zpět na parkoviště. Přesouváme se k oblíbené restauraci U Bobra v Raškovicích, kde se po obědě ještě vydáváme na téměř dvoukilometrovou procházku po levém břehu řeky Morávky k jezu ve Vyšních Lhotách a po pravém zase zpět. Z důvodu nádherného počasí si jedna třetina z nás nemůže odpustit první letošní přírodní koupel.

 Ačkoliv to v nížinách již dlouho vypadá na jaro, ve vyšších nadmořských výškách se stále nachází značné množství sněhu. Toho využíváme k dalšímu letošnímu běžkařskému výletu. Vyjíždíme z Červenohorského sedla po Jesenické magistrále č. 7. Přes Skalní tabule, U Výrovky, Petrovku a Kamzík se dostáváme ke známé chatě Švýcárna. Tady chvíli odpočíváme a rozhodujeme se, zda se již vrátit, nebo směřovat dále na Praděd. Nakonec nám to samozřejmě nedá a pokračujeme na rozcestí pod Pradědem. Řešíme další dilema, neboť vracející se běžkaři upozorňují na velmi silný vítr. Někteří z nás si ovšem nechtějí nechat nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku ujít, a tak absolvují i poslední kilometr. Při cestě nahoru paradoxně vítr větší část trasy pomáhá, neboť fouká do zad. Po otočce o 180° se však situace prudce zhoršuje a je zapotřebí značného úsilí k překonání posledních pár stovek metrů. Nakonec však Praděd (1491 m n. m.) dobýváme. Po nezbytných oslavách a vrcholových fotografiích následuje cesta zpět, kdy je nutné chvíli bruslit i z kopce, aby člověk vůbec jel. Od rozcestí Praděd však trať opět vede lesem a téměř celou dobu z kopce, tudíž nám to pěkně ubíhá a již před druhou hodinou tak obědváme na Červenohorském sedle.

 Počasí ráno vypadá poměrně přijatelně (až na trochu silnější vítr), nicméně po jedenácté hodině má začít pršet. Plánujeme proto pouze krátkou dopolední procházku v okolí Kopřivnice. Začínáme u koupaliště pod lyžařským areálem Červený kámen. Zvolna stoupajíce po naučné stezce Lašská – Kopřivnice, míjíme Husovu lípu a Jasníkovu studánku, načež přicházíme k rozhledně, jež se nachází téměř na vrcholu kopce Brdy (467 m n. m.) a zove se Bezručova vyhlídka. Pod sebou vidíme Kopřivnici a především areál podniku Tatra. Pokračujeme dále úbočím hory Pískovna k Raškově vyhlídce (skalní útvar s vyhlídkovou plošinou), v jejíž blízkosti stojí tři statné buky (Raškův, Ondrášův a Černých myslivců). V Janíkově sedle měníme značku za žlutou. Ta nás zanedlouho přivádí ke zřícenině hradu Šostýn (valy, příkopy, pozůstatky věže či obytného paláce s gotickým portálem a blízký obnovený rybník středověkého původu). Odsud je to již jen kousek k výchozímu místu, kam se vracíme, zcela v souladu s předpovědí počasí, doprovázeni kapkami sílícího deště.

 Po přibližně dvou měsících vyrážíme na výlet opět ve větším počtu – konkrétně se jedná o devět turistů. Parkujeme u obecního úřadu v Morávce a začínáme stoupat po modré turistické značce kolem bývalé chaty České srdce a pensionu Jízdárna. O něco výše se nachází vyhlídkové místo, které za dobré viditelnosti umožňuje spatřit např. Travný nebo Lysou horu. Vzhledem k dnešnímu počasí oba vrcholy spíše jen tušíme ukryté v nízké oblačnosti, a tak pokračujeme dále. Zanedlouho značku opouštíme a odbočujeme k hospůdce Atelier. Jak je již z názvu patrné, funguje i jako výstavní prostor uměleckých děl, především paní Bronislavy Ulmanové. Nás ovšem zcela prozaicky více zajímá pivo, likéry a netradiční pokrmy. Když vše dostatečně ochutnáme, vracíme se zpět na modrou, která nás po chvíli přivádí k neznačené cestě vedoucí úbočím hory Ropička. Pozvolna klesáme, napojujeme se na zelenou a vracíme se zpět do Morávky.