Delhi, Agra, Ladakh, Kashmir – Indie (30. 7.

Pátý den našeho pobytu v Indii přichází to, kvůli čemu jsem vlastně tak daleko cestoval – vyrážíme na trek do Himalájí! V noci se městem prohnala silná bouřka a ráno ještě trochu prší, takže se náš odjezd nepatrně zdrží, ale nakonec nás jeepy odváží kolem kláštera Spituk přes planinu na dosah hor. Chvíli jdeme podél řeky Indus a zanedlouho odbočíme do údolí k vesnici (čti "jeden dům") Zinchen. U říčky stejného jména obědváme a poté pokračujeme dál. K večeru se utáboříme, navečeříme a chvíli řešíme, zda jsou desifenkční kapky Sanosil schopné udělat pitnou vodu z toho bláta, které teče kolem. Nakonec se rozhodneme dát kapkám šanci, otestujeme výsledek a jdeme spát. Zanedlouho se ovšem všichni probouzíme, protože přichází další bouřka, která je tak silná, že i jindy spolehlivý stan od Jurka propouští stropem pár kapek (vzhledem k chybějícímu podlepení švů se vlastně ani není čemu divit).

Ráno nás opět vítá hezké počasí, a tak po snídani a sbalení věcí vyrážíme dále údolím proti proudu řeky. Trochu nečekaně se však již po chvíli chůze musíme přes řeku brodit, což bereme nejdříve jako příjemné zpestření. Po druhém a třetím brodění už spíše proklínáme chybějící mosty a moc nevěříme tvrzení průvodce, že minulé roky tady ty mosty stály a navíc teklo tak málo vody, že bylo celkem jedno, zda jdete přes most nebo přes ten malinký potůček. Letos po dvou nočních bouřkách je ovšem vody znatelně více, takže brodění znamená: najít místo, kde teče vody relativně nejméně, vyzout boty, poměrně složitě a s největší opatrností přejít řeku, osušit nohy, obout boty a jít dál. Vynásobte si to třemi a pochopíte naše nepříliš velké nadšení. Nicméně i přesto přicházíme k vesnici Rumbak, což je jediná restaurace (čti "stan s občerstvením"). Obědváme, odpočíváme a pokračujeme ještě chvíli podél řeky, načež (po dalším brodění) začínáme poměrně značně stoupat k Yuruche, odkud po dalším odpočinku stále stoupáme k našemu dnešnímu tábořišti. Po postavení stanů a večeři sedíme v restauraci (opět čti "stan s občerstvením"), kde si dáváme čaj. (Mimochodem, dokážete si představit, že by se u nás sedmdesátiletý děda, žijící celý život v horách, dokázal domluvit anglicky?) Ani nás moc nepřekvapuje, že v noci přichází další bouřka, která naštěstí ani zdaleka nedosahuje síly těch předchozích.

Po probuzení je všude kolem nízká oblačnost, za kterou ovšem tušíme modrou oblohu. Po snídani se vydáváme vstříc sedlu Ganda La, tudíž vytrvale stoupáme, kocháme se výhledy, funíme a nakonec vítězoslavně vybíháme (tedy alespoň já a navíc jen posledních deset metrů) do výšky 4960 m. n. m. (Různé mapy udávají rozdílné údaje, takže se můžete setkat i s jiným číslem.) A co bychom to byli za horolezce, kdybychom si nevyšli na kopeček nad sedlem, když těch 5000 m. n. m. bylo tak blízko ... Po nezbytném odpočinku, jídle a focení sestupujeme dolů k vesničce Shingoo, kde budeme dnes večer tábořit. Cestou se od místních šerpů dozvídáme, že údolí, kterým plánujeme další den pokračovat, je neprůchodné, protože je v něm bahno přibližně do metrové výše. Nikdo z nás v tu chvíli ještě netuší, že bude hůře. K večeru se utáboříme, povečeříme a protože začíná drobně poprchat, zalezeme do stanů. Po chvíli nás vyhání silný hukot připomínající přistávající vrtulník. Situace je však mnohem vážnější – říčka, ve které jsme se ještě před večeří umývali, je najednou mnohem větší, prudší, korytem se valí obrovské kameny, voda už protéká jedním ze stanů ... prostě něco jako povodeň nebo co. Protože hladina stále stoupá, pro jistotu balíme věci a připravujeme se na evakuaci. K té nakonec také dochází, když nám místní nabídnou ubytování ve svém domě, do kterého se potmě škrábeme téměř neznatelnou pěšinou, nad námi skála, pod námi bouřící voda, pod nohama kluzké kameny a bláto, přes cestu ostatnaté dráty ... Řeknu vám, už jsem zažil i pohodovější situace ... Nakonec všichni úspěšně dorazíme do jednoho z vesnických domů, v němž získáváme azyl ve velké společenské místnosti, kde spíme spolu s místními ženami. Poté, co jsme se trochu vzpamatovali (již podruhé během tohoto zájezdu velebíme slivovici), se skutečně ukládáme ke spánku.

Druhý den dopoledne se počasí moc nelepší, stále drobně prší a hlavně hladina řeky vůbec neklesá. Také zjišťujeme, že naše útočiště je od řeky jen pár kroků a náš dosavadní pocit bezpečí se trochu vytrácí. Je nám jasné, že původní směr pochodu do údolí Markhy je definitivně v ... bahně. Odpoledne se počasí konečně umoudří, dokonce vysvitne slunce, čehož všichni využíváme k sušení mokrých věcí, hlavně stanů. K večeru přemlouváme paní domácí na další nocleh pod střechou. Sice není vůbec nadšená, ale nakonec neodolá soustředěnému náporu zoufalých turistů a našemu naléhání podlehne. Trávíme tedy ještě jednu noc v relativním bezpečí domu.

Ráno se navzdory nepříliš hezkému počasí a stále neklesající hladině vody v řece vydáváme na zpáteční cestu. Opět se tedy škrábeme do sedla Ganda La, tentokrát z opačné strany. Cestou občas mírně prší a těsně před tábořištěm se rozprší pořádně. Schováváme se v restauraci a po skončení deště stavíme stany. Od majitele se dozvídáme o škodách, které povodeň způsobila v Lehu a v celém Ladakhu – stržené cesty, mosty, domy, turisté evakuovaní vrtulníkem, mrtví lidé ...

Další den pokračujeme přes Rumbak do údolí Zinchenu. Řeka je znatelně divočejší a vede přes ni mnohem méně mostů než při cestě nahoru, tudíž počet brodění začíná dosahovat astronomického čísla. Už dávno se nezouváme, takže jdeme hezky v mokru. Časem se z nás stávají odborníci na stavění mostů, když využíváme zbytky původních, které se někdy povalují na břehu řeky. Ne vždy je k nám však řeka tak milostivá – někteří by mohli vyprávět, jak se cítili při plavání v rozbouřené řece s dvacetikilovým batohem na zádech, když se drželi jednou rukou za údajně nepřetržitelný provaz ... Místy řeku obcházíme po skalnatých srázech, ale navzdory naší šikovnosti nás odpoledne zastavuje nepřebroditelný a neobejítelný úsek. Pár hodin čekáme, zda řeka neklesne, a nakonec stavíme stany. Dnes už to dál nepůjde ...

Ráno moudřejší večera ... po probuzení a sbalení se kousek vracíme, rozbíjíme most, který stojí na místě, kde momentálně téměř nic neteče, a přenášíme ho na místo, kde nám pomůže. Přecházíme a jdeme dál. Pak už jen jedno brodění a jedno stavění mostu ... a říkáme si, že nejhorší máme za sebou, protože jediný most, který je ještě před námi, byl betonový. A ten to přeci musel vydržet ... Měli jsme pravdu – vydržel. Ale je ucpaný kameny a řeka si drze teče úplně jinudy, takže musíme opět přes vodu. Alespoň tady máme něco hezkého k dívání – vznikl malý vodopád a navíc se stékají dvě řeky různých barev. Teď už nás čekají jenom nekonečné zatáčky a pomalu se dostáváme do údolí Indu. Při představě další několikahodinové cesty přes otevřenou pláň (kupodivu svítí slunce a je pekelné vedro) se domlouváme s projíždějícím pick-upem, který nakládá dva turisty dovnitř a devět s batohy na korbu k cementu a veze nás ke klášteru Spituk. Tady už jen čekáme, až přijedou taxíky, které šel sehnat Pavel. Vracíme se do Lehu, konkrétně do hotelu Khan Manzil. Nejlepší pokoje jsou samozřejmě obsazené, ale smiřujeme se i s tureckým záchodem. Večer jdeme do tibetské restaurace, kde se dozvídáme další podrobnosti o povodních – škody, oběti, aktuální situace a také plánovaný zítřejší pochod se svíčkami na uctění památky obětí.

Začátek treku v údolí Indu