Přibližně tři roky jsem (víceméně spokojeně) k fotografování používal EVF Fuji FinePix S5500. Postupně jsem ovšem získával stále neodbytnější pocit, že 4 MPx jsou málo, že maximální ISO 400 mi nedostačuje a navíc šumí jako prase, že zpoždění spouště je příliš veliké, že autofokus funguje zbytečně pomalu, že nastavení parametrů je nesmírně složité a zdlouhavé, že ...

Asi už tušíte, kam tím mířím. Prostě jsem se rozhodl, že potřebuji zrcadlovku. Sice ve mně hlodal malinký červíček, který se mi snažil namluvit něco o velké hmotnosti zrcadlovky, nutnosti pořídit si několik objektivů a navíc je průběžně měnit, výhledově také mít pevnější stativ, externí blesk, filtry a kdoví, co ještě. Ale i přes tyto drobné nevýhody nakonec zvítězila touha být in, takže mě čekaly příjemné starosti spojené s výběrem mé vytoužené hračky. Jediné, o čem jsem měl naprosto jasno již od samého počátku, bylo, že se bude jednat o zrcadlovku digitální. Ne snad, že bych měl něco proti filmu, ale přeci jen mé hlavní zkušenosti s fotografováním jsou spojené s výše zmíněným EVF a hlavně – digitální fotka prý nic nestojí. Jenže jak pokračovat ve výběru dál?

Nejdříve jsem se začal seznamovat s pojmy zrcátko, hranol, pokrytí hledáčku, live view, full frame, crop faktor, stavový displej atd. atd. Zároveň jsem sledoval diskuse uživatelů jednotlivých zrcadlovek na stránkách www.digineff.cz a snažil jsem se zjistit, podle čeho vybírat, na co se zaměřit, co je důležité apod. Nakonec jsem zjistil, že mi stejně nikdo moc neporadí, protože pro každého je důležité něco jiného – fotografové přírody potřebují full frame, fotografové akčních sportů rychlý a spolehlivý autofokus spolu s rychlým sériovým snímáním – prostě jedna zrcadlovka pro všechny neexistuje. A to mě navíc ještě čekalo přemýšlení o objektivech ...

Nejdříve jsem si ujasnil, že nechci full frame. Fotoaparát s cropem bude pro mé focení výhodnější, spíše využiji delší ohniska než široká a navíc jsou cropy levnější ... tedy pokud zrovna nepošilháváte po Canon EOS 1D Mark III. Pak jsem se rozhodl, že chci stavový displej. Samozřejmě by to šlo i bez něho, ale proč nemít všechny parametry přehledně na samostatném displeji. Navíc je stavový displej znakem „dospělejších” fotoaparátů, které mají třeba i nastavení více parametrů vyvedené na samostatné ovládací prvky. Dále se musím přiznat, že jsem ze svého výběru poměrně záhy vyřadil značky jako např. Pentax nebo Sony, protože přeci jen ve mně nebudily takovou důvěru a navíc jsem měl i jisté pochybnosti o množství nabízených objektivů a dalšího příslušenství. Od Olympusu mě zase odradil crop faktor 2 a také občasné stížnosti uživatelů na s tím související šum. Když se do mého rozhodování ještě promítlo finanční hledisko, zůstali mi dva favorité – Canon EOS 40D a Nikon D90. Jak jsem se dočetl, oba jsou zhruba na stejné úrovni a chybu neudělám ani s jedním. Takže jsem se díval na ceny objektivů – ty, o kterých jsem uvažoval, byly o něco levnější u Canonu, ale nejednalo se o nic dramatického. Konečné rozhodnutí tak padlo až po návštěvě obchodu, kde jsem si oba fotoaparáty vyzkoušel „naživo”. Po opakovaném ošahávání jednoho i druhého mi nakonec o něco lépe sedl Canon – jak pocitově v ruce, tak i co se týče ovládání. No a bylo rozhodnuto! Mým novým miláčkem se stal Canon EOS 40D. Jenom nevím, na co se teď budu vymlouvat, až se mi zase nepovede nějaká fotka.

Pokud si tedy budete někdy vybírat fotoaparát, není nad vlastní zkušenost. Ostatní vám sice mohou poradit či popsat své zkušenosti, ale jednak každý potřebuje něco jiného a jednak každému vyhovuje jiné ovládání. Ovšem pokud se už rozhodnete pro nějakou značku, není problém si na její ovládání zvyknout. Věřím, že kdybych se rozhodl pro Nikon, byl bych nakonec spokojený úplně stejně a trochu odlišné rozmístění ovládacích prvků by mi po nějaké době rovněž nedělalo problémy.

 

Canon EOS 40D – přední pohled

 

Canon EOS 40D – horní pohled

 

Canon EOS 40D – zadní pohled

 

 

Additional information