Jistě velmi smysluplné opatření v podobě omezení pohybu žádné velké výlety neumožňuje, tudíž bereme zavděk ostravskou částí Polanka nad Odrou, přesněji národní přírodní reservací Polanská niva a jejím blízkým okolím. Vycházíme z parkoviště Na Honculi a nově značenou cestou (symbol lipového listu) se kolem rybníků Nová Louka, Velký Budní, Velký Vaček a Kačírek dostáváme na červenou turistickou značku. Tu však vzápětí opouštíme a směřujeme do Blücherova lesa, v němž obdivujeme především hojně kvetoucí sněženky. Pomalu přicházíme k Odře. Tady stojí za zmínku Proskovický jez nebo památný strom topol černý. Mezi rybníky Prosňák a Oderská Kukla odbočujeme opět na červenou, která nás podél vodního toku Mlýnka přivádí zpět k polanským rybníkům. Mezi Malým (resp. Velkým) Budním a Velkým Vačkem se postupně vracíme k výchozímu místu.

 Začínáme na okraji Hostašovic u přírodní památky Prameny Zrzávky. Každý z této dvojice pramenů tryskajících jen pár metrů od sebe má úplně jiné složení, což lze poznat z vzhledu, vůně i chutě. K přírodní památce náleží i Bílá studánka ležící o pár set metrů dále na cyklotrase č. 6016, po níž vedou počáteční kroky našeho výletu. Z Krhové zvolna stoupáme na rozcestí Jehličná, v jehož blízkosti se nachází kaple a studánka Jarošovka. Po žluté turistické značce a naučné stezce Veřovické vrchy směřujeme na rozcestí Trojačka, kde měníme značku za červenou. Nedaleko se nachází nejvyšší bod našeho dnešního putování, tedy vrchol Oprchlice (639 m n. m.). Zvolna sestupujeme k památníku zpravodajské skupiny Javor, která v těchto místech působila v samotném závěru II. světové války. Na chvíli opouštíme značku, abychom se vzápětí napojili na modrou. Ta nás přivádí k nádraží v Hostašovicích, od nějž je to jen kousek k pramenům Zrzávky.

 Téměř jarní počasí nás vítá ve Štramberku. Navzdory faktu, že jsme tuto obec navštívili přibližně před měsícem, i dnes ji volíme za výchozí místo našeho výletu. Tentokrát ovšem parkujeme na opačné straně kopce s Trúbou a navíc území města brzy opouštíme. Naše kroky směřují po místní červené značce, kterou brzy měníme za naučnou stezku Závišice. Ta nás vede novou alejí přes vyhlídkový vrchol Bělá na okraj Závišic, odkud začínáme zvolna stoupat vzhůru. Na hřebeni opět odbočujeme na červenou a přibližně po kilometru se ocitáme na Libhošťské hůrce (494 m n. m.). Chvíli odpočíváme, načež se vracíme zpět na naučnou stezku. Kolem vyhlídky JUDr. Václava Hyvnara scházíme do centra Závišic (obecní úřad, kostel sv. Cyrila a Metoděje, netradiční kříž, památník obětem I. světové války nebo dřevěná socha vodníka). Odsud se již pomalu vydáváme k výchozímu místu.

 Jak už jsem psal v jednom z předchozích článků, momentálně probíhá nejlepší zima za posledních mnoho let. Byla by proto škoda příznivé sněhové podmínky nevyužít k běžkařské vyjížďce. Začínáme u chaty Třeštík (pomezí Bílé a Velkých Karlovic). Po Beskydské magistrále č. 9 objíždíme Vysokou (nejvyšší vrchol Vsetínských vrchů i celé Hostýnsko-vsetínské hornatiny). Pokračujeme krásnou hřebenovou trasou přes Polanu, Benešky a Kotlovou k chatě Pod Kotlovou (hranice Velkých Karlovic a Horní Bečvy). Tady odpočíváme a svačíme, přičemž přemýšlíme, zda máme jet až na Soláň. Vzhledem ke skutečnosti, že pro čtvrtinu z nás se jedná teprve o první letošní vyjížďku, rozhodujeme se pohyb nepřehánět a otáčíme zpět. Končíme u chaty Třeštík, kde ještě doplňujeme tekutiny a slavíme (nejen) krásný výlet.

 Po čtyřech měsících se opět ocitáme ve známé obci Hukvaldy. Tentokrát ovšem v zimním období, v mnohem větším počtu a především směřujeme nikoliv do zdejší obory, ale na opačnou stranu. Po tradičních úvodních zahřívacích činnostech scházíme z parkoviště po naučné stezce Leoš Janáček očima dětí do údolí Sklenovského potoka, odkud stoupáme neznačenou cestou v Hornosklenovské rokli k výklenkové kapličce, dřevěné zvonici a studánce. Dále pokračujeme ke studánce Korýtka, u níž se znova napojujeme na naučnou stezku. Kolem Fojtových vrchů se dostáváme na vyhlídkové Vrchy (425 m n. m.), ovšem vzhledem k počasí se žádná velká panoramata nekonají. Obdivujeme tak alespoň další zvoničku a naučné tabule. Sestupujeme do Dolního Sklenova ke zdejšímu minipivovaru, který má (bohužel) z (ne)pochopitelných důvodů zavřeno. Podél řeky Ondřejnice se vracíme na okraj obory, odkud nás čeká už jen závěrečný výstup kolem památníku Leoše Janáčka. Stejně jako při poslední návštěvě si ještě kupujeme frgály, čímž náš dnešní výlet končí.

 Za normální situace bych tento týden trávil v Dolní Lomné na chatě Severka a užíval si lyžování. A spolu se mnou dalších 50 lidí. Bohužel současný stav neumožňuje vykonávat mnoho dříve zcela běžných činností, což evidentně spoustě lidí vyhovuje. A tak sedíme doma a tváříme se, že je to v pořádku. Naštěstí se ještě najdou lidé, kteří se řídí selským rozumem. Jeden z takových ostrůvků zdravého rozumu se nachází v Horní Lhotě nedaleko Ostravy. Jedná se o skiareál Vaňkův kopec, kam je možné ze všech zákazů alespoň na chvíli uniknout a užívat si nejlepší zimy za posledních několik let. Protože jsem byl vždycky příznivcem sportu, aktivního pohybu a především zdravého rozumu, vyrážím na vlastní oči zkontrolovat situaci. A rozhodně můžu vyjádřit spokojenost – upravená (a téměř prázdná) sjezdovka prostě musí každého nadchnout.

 Aktualizace 16. února: Pro velkou spokojenost z počátku února svou návštěvu ještě jednou opakuji. Vzhledem k probíhajícím jarním prázdninám se samozřejmě na sjezdovce nachází o něco více lidí, nicméně stále mezi sebou mají rozestupy několik desítek metrů, což stoprocentně k žádnému armagedonu nepovede. A protože celou dobu na situaci dohlíží Policie ČR, mohou se lyžaři cítit velmi bezpečně :-)

 Sraz u hotelu a restaurace Santis v Komorní Lhotce svádí dohromady 7 turistů. Vzhledem k mrazivým teplotám se nejdříve trochu zahříváme a poté směřujeme neznačenou cestou pod skalním masivem Godula do chatové osady. Po krátké zastávce se napojujeme na cyklotrasu č. 6083, která nás pozvolným stoupáním přivádí k chatě Ondráš pár stovek metrů pod vrcholem Godula. Následuje další zahřívací a rovněž občerstvovací přestávka, načež pokračujeme přes rozcestí Ropičník kolem hory Křivý. Počasí se poněkud zhoršuje, tedy především co se týče oblačnosti. Kousek před sedlem Pod Ropičkou odbočujeme na cestu vedoucí úbočím Ropičky a Lipého. Za posledních několik dní jsme tady rozhodně jediní turisté, pročež nás čeká místy trochu náročnější brodění sněhem, které ovšem zdaleka nelze srovnávat s Malým Travným před dvěma týdny. Nakonec sestupujeme do údolí Ráztoky, odkud je to asi ještě kilometr a půl k výchozímu místu.

 Po docela náročném výletě minulý víkend nás dnes naopak čeká velmi krátká a snadná procházka, kterou bych s klidem doporučil i těm, jejichž fyzická kondice není úplně nejlepší. Vyrážíme totiž do malebného městečka Štramberk na akci Štramberkem za betlémy. Jak už vyplývá z názvu, jedná se o výstavu tradičních vánočních ozdob zachycujících narození Ježíše Krista. Pořadatelé jesličky prozíravě umístili do výkladních skříní obchodů či za okna domů, čímž se akce stala nezávislou na momentálně vylosovaném pandemickém opatření (s výjimkou případného stanného práva). Parkujeme u budovy místní základní a mateřské školy a hned v nedaleké kapli si prohlížíme betlém s pořadovým číslem 1. Podle mapy postupně nacházíme téměř tři desítky papírových, dřevěných, sádrových či cínových jesliček. Nejvíce se nám líbí ty pohyblivé v cukrárně U Hezounů, ale obdivujeme i největšího zástupce v kostele sv. Jana Nepomuckého na náměstí. Ochutnáváme zdejší pověstné štramberské uši, v Hrstkově chatě si dáváme něco na zahřátí a prohlížíme si zbytky někdejšího hradu, z něhož se kromě hradeb zachovala v podstatě jen věž Trúba. Stoupáme vzhůru do přírodní památky Kamenárka (dříve Horní Kamenárka) se Stříbrným jezírkem. Na závěr dnešního výletu se ještě vydáváme do Národního sadu, konkrétně k jeskyni Šipka a blízké zvoničce, která nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů na Štramberk.

 Minulý týden jsme se pohybovali na západní či jižní straně Travného, nyní plánujeme výlet na východní úbočí této beskydské hory. Vycházíme z parkoviště v obci Morávka, na jejímž území se dnes budeme pohybovat celý den, po žluté turistické značce vedoucí souběžně s naučnou stezkou věnovanou parašutistům ze skupiny Wolfram. Pokud jsem si u zmíněného předchozího výletu pochvaloval zimní počasí, musím dnes své nadšení ještě znásobit. Dostatek sněhu, krásné zimní scenérie, spousta běžkařů ... co více by si člověk mohl přát. Kolem Křišťálové studánky (v mapě jako pramen Pod Travným) se dostáváme k vodní nádrži Morávka. Zatímco zbytek naší výpravy pokračuje dále, já za rozcestím Kobzok odbočuji neznačenou cestou a vydávám se tak na sólový pokus o dobytí Malého Travného. Ačkoliv tento vrchol měří 1100 metrů, v seznamu beskydských tisícovek jej nenajdete, neboť mu chybí potřebná prominence. Vzhledem k vytrvalému sněžení v poslední době se brodím cca půlmetrovými závějemi sněhu, což je velmi vyčerpávající. Po nějaké době se opět ocitám na běžkařské Beskydské magistrále a alespoň trochu odpočívám. Po chvíli mě znovu čeká hluboký sníh, kterého neustále přibývá. Když se delší dobu pohybuje výška sněhu kolem úrovně mého pasu, sám sobě velím k ústupu a pouhých 45 výškových metrů pod cílem se vydávám směrem dolů. Vracím se na Beskydskou magistrálu č. 4, která mě kolem nádrže Morávka přivádí na výchozí místo.

 Začínáme na parkovišti v osadě Zlatník (obec Krásná). Po žluté turistické značce postupujeme proti proudu Travenského potoka a na rozdíl od silvestrovského výletu na Ostrý, kde byl sníh až od 900 m n. m., nás tentokrát zimní počasí provází již od prvních kroků. Na rozcestí Klaus si prohlížíme Travenský vodopád, načež pokračujeme úbočím Travného na další rozcestí – Plato. Tady naleznete pomník Pavla Macury nebo upozornění na zrušení turistické značky na vrchol Travný. Ve zdejším přístřešku svačíme a poté pokračujeme po zelené na Visalaje. V chatě (resp. před chatou, protože funguje pouze výdejní okénko) si dopřáváme polévku, klobásu a kapku něčeho ostřejšího na zahřátí. Poté se necháváme vést červenou značkou přes Ježanky do osady Muroňka, z níž sestupujeme po zelené zpět na Zlatník. Na místní sjezdovce si ještě chvíli užíváme sněhu, čímž náš výlet definitivně končí.

 Po skončení kalendářního roku 2020 jsem si opět dal dohromady několik statistik týkajících se počasí v ostravské čtvrti Hrabůvka. Získaná data pocházejí z meteorologické stanice Eurochron EFWS 2900, kterou vlastním již druhým rokem. Naměřené údaje je pochopitelně nutné brát s rezervou, neboť stanice se jednak nachází přibližně 30 metrů nad zemí, jednak je částečně krytá domem. Nicméně alespoň přibližnou představu o klimatických podmínkách lze z následujícího přehledu určitě získat. A pro milovníky obrázků přidávám i několik grafů.

 Pátým rokem v řadě se vydáváme na obvyklý novoroční výstup na pravděpodobně nejznámější ostravský vrchol – haldu Ema. Stejně jako ve většině případů vycházíme od Slezskoostravského hradu a po žluté turistické značce stoupáme kolem kostela sv. Josefa (tentokrát zavřeného) a ústředního hřbitova. Cesta v okolí samotné haldy je ještě o něco blátivější než v předchozích letech. Počasí v nížinách vypadá stejně jako včera, tedy zamračeně a mlhavě, což se pravděpodobně podepisuje i na velmi nízkém počtu účastníků. Druhým důvodem je pochopitelně také panující hysterie, a tedy oficiální zákaz všech hromadných akcí. Proto se ani nerozdávají obvyklé pamětní diplomy ... akce se totiž vlastně nekoná. Sestupovou trasu volíme poněkud odlišnou, abychom si prohlédli netradiční galerii Gengur. Poté už pokračujeme známou cestou kolem Keltičkovy kovárny zpět.