Fotografování makra bez makroobjektivu (26. 2. 2016)

Nedávno jsem se stal majitelem mezikroužků Kenko a rovněž adaptéru k reversnímu uchycení objektivu k fotoaparátu. Obě tato zařízení slouží k pořizování makrofotografií bez nutnosti vlastnit makroobjektiv. I o jeho pořízení jsem uvažoval, ale výborný Canon EF 100mm f/2,8L Macro IS USM stojí něco přes 20 000 Kč, tudíž hodlám nejdříve za mnohem nižší obnos vyzkoušet, zda mě fotografování makra chytne a zda se mi tedy případná investice do dalšího objektivu vůbec vyplatí. Dnes jsem se rozhodl výše zmíněné pomůcky otestovat.

Nejdříve trocha teorie – za makro snímky jsou v odborné literatuře označovány snímky v měřítku minimálně 1:1 (tedy se zvětšením 1 a větším), tzn. takové, kdy se např. objekt veliký 36 mm vejde na celé políčko full frame fotoaparátu (také 36 mm). Mnohé objektivy, které se honosí označením „macro“, však tuto podmínku nesplňují a nabízí např. zvětšení pouze 1:2 (tzn. 36mm objekt zaplní pouze polovinu políčka). Pořizovat makrofotografie lze především následujícími způsoby:

1) Jako nejjednodušší se celkem logicky jeví použití specializovaného makroobjektivu. Na Canon (ale samozřejmě i na jiné značky) se jich nabízí celá řada v cenové hladině od necelých 10 000 Kč až do cca 80 000 Kč. Výhodou je především jednoduchost použití (makroobjektiv funguje jako běžný objektiv s kratší zaostřovací vzdáleností), ale také fakt, že jej lze využít i k fotografování čehokoliv jiného. Takže např. pořízením zmíněného 100mm Canonu získáme kromě makroobjektivu také střední teleobjektiv vhodný třeba k pořizování portrétů. Mezi nevýhody bych pak zařadil především poměrně vysokou cenu a pro někoho možná také nutnost s sebou nosit objektiv navíc.

2) Další možnost představují mezikroužky. Jedná se jakési malé mezikusy, které se vkládají mezi tělo a běžný objektiv. Prodlouží tak vzdálenost objektivu od čipu, čímž zkracují minimální zaostřovací vzdálenost. Existují dva základní druhy – s kontakty a bez nich. Ty bez kontaktů stojí pár stovek a nepřenáší signál mezi objektivem a tělem, důsledkem čehož je mimo jiné nutnost manuálního ostření (které se stejně většinou při makru používá). Navíc nenastavíte clonu, ale to se dá obejít drobnou fintou (zmíněná v bodě 3). Mezikroužky s kontakty stojí několik tisíc a přenášejí signál, což umožňuje běžné fotografování. Mezikroužky se většinou prodávají v sadě po třech kusech, protože čím delší objektiv, tím je zapotřebí ho více oddálit od čipu. K výhodám mezikroužků patří nižší pořizovací náklady a také skutečnost, že (velmi zjednodušené řečeno) s jejich pomocí můžete z každého svého objektivu udělat makroobjektiv. Mezi nevýhody lze zařadit obtížnější manipulaci, snížení světelnosti a také zvýraznění některých optických vad objektivu. Je důležité si rovněž uvědomit, že zkrácením minimální zaostřovací vzdálenosti přijdete o možnost zaostřit na vzdálenosti delší. (Pozn.: Podobně jako mezikroužky funguje i tzv. makroměch, který rovněž oddaluje objektiv od čipu, ale umožňuje tuto vzdálenost průběžně měnit.)

3) O něco méně známou metodou je reversní (opačné či obrácené) nasazení objektivu. K tomu se používá kroužek přibližně za 200 Kč. Tímto upevněním objektivu samozřejmě přijdete o přenos signálu mezi objektivem a tělem, tudíž musíte vše nastavovat manuálně. (Existuje sice zařízení, které i při obráceném upevnění objektivu přenáší signál, ale to stojí mnohonásobně více.) Například clonu (na dnešních objektivech bez clonového kroužku) je nutné nastavit nejdříve na běžně uchyceném objektivu a následně za současného držení tlačítka pro náhled hloubky ostrosti objektiv sundat. Tímto způsobem zůstane nastavená clona zachována, jinak by byla na minimální hodnotě (maximálně otevřený otvor). Reversním uchycením objektivu získáte větší zvětšení, ale mnohem menší hloubku ostrosti. K výhodám této metody bych zařadil především velmi nízké pořizovací náklady a již zmíněné větší zvětšení, k nevýhodám pak nutnost manuálního nastavení exposice i ostření či výrazné snížení světelnosti.

4) Podobným způsobem funguje reversní párování objektivů, kdy se na běžně nasazený objektiv nasadí ještě jeden obráceně. Na adaptér umožňující toto upevnění zatím čekám, tudíž další informace dodám.

Následuje pár postřehů a fotografií ze samotného testování. Fotografovaným objektem byl asi 3,5 cm dlouhý vlašský ořech. Protože vlastním tělo Canon 7D s čipem velkým přibližně 2,4 cm, za skutečné makrofotografie lze považovat až ty, kde ořech začíná výrazněji přesahovat velikost snímku. Nejdříve jsem zkoušel objektiv Canon EF-S 17–55mm f/2,8 IS USM. Nejkratší vzdálenost, na kterou se mi podařilo zaostřit, byla asi 14 cm od přední čočky. Po nasazení nejmenšího mezikroužku se tato vzdálenost zkrátila přibližně na 2 cm, což už znamenalo, že jsem si stínil objektivem a měl jsem velké problémy s osvětlením objektu. Rovněž se nepatrně snížila světelnost, což vyžadovalo prodloužení času. Nejedná se ještě o klasické makro, neboť ořech na délku ani nevyplní celý snímek. Do EXIFu se mezikroužek nijak nezapíše. Větší mezikroužek již nemělo smysl nasazovat, protože by se zaostřovací rovina posunula dovnitř objektivu. Příště ještě vyzkouším zkrácení ohniska. Reversní nasazení objektivu způsobilo výrazné zvětšení objektu, ale za cenu minimální hloubky ostrosti a výrazného prodloužení času. Protože dojde k přerušení kontaktů mezi objektivem a tělem, do EXIFu se nezapíše clona a ohnisko bude uvedeno 50 mm. Ještě jsem vyzkoušel přidat nejmenší mezikroužek, což přineslo další zvětšení.

Druhým (a zároveň posledním, neboť jich více nevlastním) testovaným objektivem byl Canon EF 70–200mm f/2,8L IS II USM. Původní minimální zaostřovací vzdálenost byla cca 93 cm od přední čočky objektivu. S postupným přidáváním mezikroužků klesala až k 9 cm a prodlužoval se exposiční čas. Při reversním uchycení objektivu opět došlo k výraznému zvětšení, ale také k prodloužení času a zmenšení hloubky ostrosti. Následné přidávání mezikroužků již nemělo na zvětšení příliš velký vliv.

A co jsem zjistil? Makro je velmi náročná disciplína. Při jeho fotografování vycházejí dlouhé časy, tudíž se hodí stativ. Mnohdy je jednodušší ostřit zoomem nebo pohybem fotoaparátu. Hloubka ostrosti se pohybuje v milimetrech (i méně); k přesnému zaostření lze využít zvětšený náhled na displeji. Konečně jsem pochopil důležitost makrosáněk umožňujících minimální posun fotoaparátu (a to jsem ještě nezkoušel zvětšovat hloubku ostrosti skládáním různě zaostřených fotografií). Mezikroužky jsou fajn, ale i když se jejich použití doporučuje spíše u kratších ohnisek, mně se s nimi pracovalo lépe na teleobjektivu. Reversní nasazení objektivu přináší obrovské zvětšení, ale dlouhý čas a minimální hloubku ostrosti. Budu muset ještě hodně trénovat...

objektiv 17–55 bez mezikroužků, ohnisko 55 mm, ISO 100, clona 6,7, čas 1/8 s